(publikováno s laskavým svolením autora, který se, jak věřím, stane přispěvatelem ...DVD)
Jak se na jihu Francie dělá ten pověstný salát pojmenovaný po neméně slavném mondénním městě Nice?
Bylo krásně. A že si kvůli horku uděláme jen salát. Nejdřív se Suzy, věrná to žena mého přítele Claude a tím i přítelkyně moje, podívala do kalendáře. „Dnes né, je středa“ znělo tvrdé rozhodnutí. „Trh je až zítra.“
Podivil jsem se. Našinec si zajde do sámošky, sebere s lísky něco zeleného ve fólii, otočí to, jestli to už nehnědne nebo neplesniví, zkontroluje, zda z toho neteče žádná žlutohnědá kapalina a když na tom nejsou ani zvířátka, jde s tím k pokladně.
Kdepak ve Francii. V sámošce se kupují jen balené věci jako mycí prostředky, cukr, rýže, někdy i víno, ale nikdy, vůbec nikdy čerstvé potraviny. „To je jen pro turisty!“ hlásí Suzy. „Pro ty, co neumí francouzsky a nedokážou si na trhu nebo v krámu nic objednat“. Doufám, že si nevšimla, jak jsem se začervenal...
No a je tu čtvrtek, někdy v půlce září. Počasí jak z pohádky, tak Suzy a já sedneme do auta a jedeme pár kilometrů do proslulého městečka Saint Raphaël na Côte d’Azur.
Suzy je správná žena, k tomu ještě Francouzka. Nešla hned k zelináři, to by bylo moc jednoduché. Prochodila trh, tu a tam prohodila pár vět se známými, pochlubila se návštěvou a prozkoumala, co ji zajímalo. Tamhle broskve, onde zas kytici na stůl, ne, tu druhou, ne, tu taky ne, je drahá, no a po dobré hodince jsme konečně stanuli u stánku zaslíbeného.
Musela mě odtáhnout od několika jiných, to nebyly ty „správné“. Já, neznalý poměrů, jsem si žádných rozdílů nepovšimnul, ale ona věděla přesně, kde „se“ kupuje a kde ne.
Suzy popadla takovou malou ošatku a pustila se do vybírání. Bylo tam rostlinek jako v ráji. Snad patnáct druhů salátů, bylinek jak v botanické, k tomu artyčoky, fíky, různé druhy ředkviček, bobulí, větviček, no zkrátka celá ta provençálská flora. Opatrně, skoro uctivě vybírala list po listu, každý třikrát otočila, přivoněla k němu, zda je dost čerstvý. Od některých brala celou hrst, od jiných jen tři nebo šest (byli jsme ve třech), až byla konečně po dobrých deseti minutách spokojená, i když v St. Raphaël není nic zrovna za babku.
Můj pohled přitáhly magnetickou silou ředkvičky. Ty krásně dlouhé a štíhlé, připomínající modelky na soutěži o nějakou Miss. Dole sněhobílé, kořínek jak dlouhá vlečka od Lagerfelda, od poloviny nahoru sytě červené a úplně nahoře šťavnaté zelené lístky, které z té ředkvičky chutnají snad nejlíp. Když jsou tedy čerstvé. Ale o tom nebylo pochyb, v šest ráno toho dne si ještě určitě libovaly v záhonku.
Odvážil jsem se uchopit dva svazky. Suzy se jen ušklíbla. Nevěděl jsem proč, přesto je koupila, i když neochotně. Ale nepředbíhejme.
Pak jsme se vrhli do jiného krámu, kde byly ty nejlepší (?) čerstvé olivy. U jiného stánku jsme se zásobili i čerstvým kozím a ovčím sýrem (na později, mimo salát), jinde zas olejem a octem. No a bylo nakoupeno, ani ne po dvou hodinách. Byl čas na aperitiv.
S plnými taškami si tedy sedáme ke stolku v Café, vychutnáme pastis s ledem a vodou a pozorujeme cvrkot okolo nás. Pak už jen malé espresso a domů. Cestou se ještě zastavíme u pekaře, toho správného (jak jinak) pro bagetu a už se může začít připravovat ten rituální salát.
Vejce a rajčata jsme doma měli, konzervu s tuňákem taky, tak se obřad mohl spustit.
Vejce na tvrdo uvařil Claude, já jsem omyl saláty a rajčata a Suzy okleštila moje milované ředkvičky. Odkrojila vše bílé, utrhla vše zelené a z toho červeného zbytečku použila tak asi tři milimetry tlustý plátek. Nevěda proč jim tak ubližuje jsem se zeptal. Vztekle mi odsekla „Ředkvičky se jedí v KVĚTNU!!!“. A skutečně, hodila mi je na talíř jak psovi, ať si je tedy sním, když už jsem je chtěl. Do salátu nesměly, přísný pohled paní domu mě provrtával.
Tak to je Francie :) .
Musím říct, že ten salát složený ze všech možných bylinek, lístečků, rajčat vyzrálých v provençálském sluníčku, vajíček, tresky - i pár sardelek se našlo - politý nepředstavitelně jemným a aromatickým olejem a dochucený vinným octem překonal vše, co jsem si do té doby uměl o salátech představit.
Skvěle k němu ladilo burgundské bílé, Claude se v nich výborně vyzná, sklouzlo do hrdla jakoby tam odjakživa patřilo. Nebylo to žádné z těch hodně známých, „jen“ nějaké bourgogne chardonnay, ale s jasným směrem k prvotřídnímu Aligoté, i když ten ovocný závan nebyl tak docela intenzivní. A to bylo dobře, k sardelce a tuňáku by se býval nehodil úplně.
Nu a zde …
Salade niçoise
Čerstvé lupeny těch nejrůznějších aromatických a především poživatelných zelených rostlin a bylinky všeho druhu důkladně omyjte a nechte dobře odkapat. Klidně použijte i mladé lístky kedlubny, listy pampelišky, v sezóně medvědí česnek, šťovík, ale probůh, vyhněte se oleandrům a konvalinkám J. Posolte jemně mletou mořskou solí, párkrát nad tím zatočte mlýnkem s bílým pepřem, poházejte olivami, plátky rajčat, úhledně ozdobte čtvrtkami na tvrdo vařených vajec. Doprostřed dejte dvě lžíce tuňáka v oleji nebo, máte-li výborný olivový olej, ve vlastní šťávě. Můžete použít i sardelky v oleji nebo očka. Celý talíř pokapejte nepříliš ostrým octem a polijte olivovým olejem. Nemusíte jím šetřit.
Příloha: Vlažná bageta.
Nápoj: Suché bílé víno. A i když to Francouzi pokládají za trestný čin, chutná mi k tomuto salátu italské Verdiccio, které se občas objeví i v Penny.
Žádné komentáře:
Okomentovat